Zdravím všechny
Rozhodla jsem se, že se sebou musím něco udělat. Nejen proto, že už mě nebaví, jak se mi všichni vysmívají a ukazují si na mne, jak jsem tlustá (myslela jsem, že to bude s přibývajícím věkem lepší, ale krutost některých na věk nehledí), ale především kvůli mému zdraví, dokud je v pořádku. Navíc by se mi nepodařilo v takové váze otěhotnět a miminko bychom si opravdu velice přáli. Rozhodla jsem se po velice dlouhé úvaze pro v celku radikální krok, protože zhubnout není až takový problém, ale udržet si váhu je strašně těžké. Za svůj život jsem opakovaně hodně hubla a jojo efektem hodně nabrala. Je to unavující a neustálý koloběh váhových výkyvů, které už nechci zažít. Abych to zkrátila, před 14 dny jsem podstoupila plikaci žaludku. Už jsem nad tím spekulovala delší dobu, ale rozhodnutí přišlo v souvislosti s jedním extrémně nepříjemným zážitkem. Dostala jsem se konečně po dlouhé době k vysněné gynekoložce, která mě ale nemohla ošetřit, protože jsem na její křeslo byla moc těžká. Následovala záplava slz a naprostý ponížení. Za to samozřejmě ta doktorka vůbec nemohla, naopak byla hrozně milá a omlouvala se mi. Bylo jí to nesmírně trapné a očividně jí to mrzelo. No hrůza
Teď už se tomu směju, ale fakt mě to sebralo. Každopádně to bylo kopnutí do ksichtu se vším všudy, aby se mi konečně v hlavě rozsvítilo a já se rozhodla, že takhle to dál nejde. Že jídlo pro mě nemůže být středobod světa a spokojený a dlouhý život je rozhodně lepší, než pytlík brambůrků nebo koňaková špička. Tak jsem šla na OB kliniku.
První týden po operaci to bylo ale opravdový peklo na zemi. O jídle se mi zdálo, pořád jsem brečela, že jsem do toho šla. Nemohla se ani pořádně napít, po všem mi bylo špatně. Sžíraly mě chutě, 10x denně na záchodě, nemohla jsem si pořádně lehnout ani sednout ... děs. Dnes už je to stoprocentně lepší. Jediné, co mě trápí, jsou stále chutě a žlučovody, kterým se hlad vůbec nelíbí a dávají mi to pěkně najevo. Ještě nejsem ve fázi, kdy bych radostí tleskala, že jsem na operaci byla, ale už nepouštím potoky slz a nevyčítám si to. Sžívám se s tím. Pomalu, ale jistě. Navíc jsem dnes i "jedla" řídkou bramborovou kaši a mrkvové pyré. Mňam. Sice jenom 120 ml (je to fakt málo
)), ale mělo to nějakou chuť. Do dneška jsem mohla jen kefír a čirý vývar nebo ředěný tvaroh. To je fakt hodně nudné. Doufám, že už jsem si tou detoxikací prošla a odvykání chutí je na dobré cestě. Dokonce jsem se ani ze začátku neradovala z váhového úbytku. Naopak, záviděla jsem všem tlustým lidem, že se můžou normálně najíst
)) Teď už ne. Od začátku, kdy jsem se rozhodla, že zhubnu, už mám dole 14 kg. Já vím, v porovnání s mou váhou je to pořád málo, ale tu lepší část mám před sebou