Kitynko ... To, co tu píšete Vy, mě velice dojalo. Protože já cítím to samé, co jste cítila Vy a jsem moc ráda za to, že Vaše maminka to pochopila .. U mě to není takový happy end. S mámou chodím vybírat oblečení, co si pamatuji... pořád mi musela lítat pro větší a větší velikost kalhot, když žádný nenašla, viděla můj výraz... šla jsem kolem zrcadla a celá jsem ze sebe zezelenala.. Před rokem jsem měla těžkou depresi, to se mnou cítila a snaží se i teď... zaplatila mi plavání i power plate... viděla mé zklamání, když ani to mi ani deko nesundalo.. vypadalo to, že soucítí a pořád, že to půjde... jenže nejde... Takže jsem jedné noci rozhodla, že to udělám a její reakce ? Jako kdyby to napsal cizí člověk, co není do celé věci zainteresovaný, pochopila bych to ... "Kdyby si cvičila, zhubla by jsi, kdyby jsi tolik nejedla, určitě by to dolů šlo".... Po tom, co jsem se vedle ní potila při cvičení a plavala vedle ní... Jím 2x denně, to je pro ní asi taky moc.. A pak dodala, že mi nepřispěje ani na ty cesty. Nu, jak říkám... ne u všech to má tak krásný emotivní happy end, jako u Vás a dá se říci, že Vám to závidím protože už teď je mi líto, že budu muset zajít k příbuzným, aby mi pomohli protože brigádu sehnat tady je velká vzácnost... a jestli se na mě příjde podívat do nemocnice, to asi taky ne... řekla to jasně, žádné podpory se od ní nedočkám, pro ní je to příliš drastické a věří, že by to šlo jinak... jak, to už mi neporadila... Měla jsem už 2 výživové poradce, vysadila prášky a chodila s ní cvičit... Je to pro mě smutné ale pořád si říkám - není to její tělo, je to moje tělo.. nemůže rozhodnout za mě... jednoho dne můžu dostat cukrovku, jednoho dne můžu taky umřít a pak už bude pozdě... radši teď, než nikdy...
_________________
|