Tynika moje osobní zkušennost - moje maminka, přestože je celý život taky tlustá a měla by vědět, jak těžký život jak po fyzické, ale psychické stránce to je, na mě byla tááák nas.aná, že chci na opku, že jsem byla v šoku z toho, jak tvrdá dokáže být. Asi 3 týdny kdykoliv jsem na toto téma zabrousila dělala, že neslyší. Moc mě mrzelo, že někdo tak blízký mě nechce pochopit. Potom jsme si asi týden před opkou udělaly výlet. Jenom my dvě a moje malá dcerka do Brna na nákupy, malá šla do koutku a my s maminou po obchodech, na kafíčko a tak. V ten den, jsem jí poprvé nahlas říkala moje myšlenky. Tak např. jsi v obchodě, nic nad vel. 44 nevedou, ok, dřív bych odešla, ale já mámě popsala co cítím. Jak jsem frustrovaná, jak se mi chce plakat, jak se nenávidím, jak se nemůžu ani podívat do výlohy, abych se ze sebe nepozvracela. Pak jsme šly dál. Ona to neviděla, ale já ty pohledy na moje mega velké pozadí registrovala. Dokonce jsem se i pootočila, abych viděla ty otáčející se lidi, co špitají a ukazují na mě jak jsem tlustá. Nakonec jsme měly jít na jídlo, ale já ze strachu, aby nikdo nečuměl že ta tlustá baba jí, nejedla raději nic, přestože jsem byla hladná jak prase. Samo, že jsem se najedla až doma, a o to víc, pak přišly výčitky a byla jsem v začarovaným kole. Nejednou jsem si vyslechla, proč tak hezká holka v obličeji něco nedělá. Já dělala, cvičila, nejedla, cvičila, nejedla, ale nebylo to udržitelný. V ten den s mojí maminkou jsem jí to všechno co já vnímám ukázala. Nevěřila svým očím a teprve v ten den zaregistrovala to, co vnímám já každý den. Večer byla v šoku z toho jak trpím, proč jsem jí to neřekla dřív, brečela, že neměla ani tušení jak moc psychicky špatně na tom jsem. Pochopte, nebudu tím přece zatěžovat někoho, kdo mě miluje nade vše. Akorát by byla smutná. Maminka pochopila, že je to pro mě poslední šance jak s tou váhou něco dělat. A pochopila mě. Jeden jediný den, kdy jsem nic nehrála stačil, aby pochopila. Od toho dne stála při mně. A co dnes? Je i za mě šťastná, protože vidí tu změnu. Vidí moji vnitřní spokojenost, vidí jak si užívám každý den. Každý den, který ostatním připadá jako další obyčejný den vidím jako den, kdy nechci umřít, protože vypadám NORMÁLNĚ.
A k tomu těhotenství - zase moje zkušennost. Rodila jsem při 120 kg, měla jsem poporodní komplikace, tzv. D.I.C. syndrom (nekontrolovatelné krvácení), bylo to půl na půl jestli přežiju. Naštěstí to dopadlo dobře a díky Bohu jsem tady. Verdikt lékařů zněl jasně: sama si za to můžete: jste stará prvorodička (bylo mi 30) a jste vysoce obézní. Kdybyste nebyla, pravděpodobně by k tomu nedošlo. Možná došlo možná nedošlo, ale měli pravdu páni lékaři. Já bych nikdy do těhu s nadváhou už nešla. Riskuje se život Váš, ale nejen Váš, ale že tady necháte mimi, kterému budete celký život chybět. A to nemluvím o tom, jak se na Vás dívají už ti 4-letí caparti ve školce, když si jdete pro dítě, a jak se mu pak vysmívají, jak tlustou ha ha maminku má ha ha. A ponese si to celý život.
Pokud jste to dočetli do konce víte něco z mého života, a snad to někomu pomůže v rozhodování.
_________________ 30.11.2011 omega gastrický by pass, MUDr. Čierny, při první konzultaci 113 kg, v den operace 115 kg - začátek lepšího života 3.5.2012 DOSAŽENO NADVÁHY 30.11.2012 žlučník, MUDr. Čierny 2.4.2013 vnitřní stehna (pokud dostanu odvahu) - 25.01.2013 - ZRUŠENO -odvaha nepřišla, necítím se na to 35 let, 5-letá cácorka
|