Teda, tenhle chlíveček se mi líbí snad nejvíce protože tu září ten optimismus z vás nadálku, snad i přes monitor mého notebooku. Jak já se těším, až i já sem jednoho dne budu moci napsat, jak jsem se změnila a všechno, kolem mě. Pravdou ale je, že já nosím kg navíc jen 4 roky, a i bez nich jsem se cítila něco méně, než ostatní. Mě rodina nikdy neřekla, že jsem hezká, nebo snad i hubená a já jsem byla hubená... ale nikdy jsem si to nemyslela, proto jsem občas nosila vytahaný věci, který na mě plandali - viz fotka
http://a4.sphotos.ak.fbcdn.net/hphotos- ... 0011_n.jpgMrzí mě, že jsem si to myslela ale když mi to doma neustále rodina říkala, nebo dokonce i pár spolužáků tenkrát ze ZŠ, pak se stalo, že jsem si to vsugerovala i já... Ale za čas, když jsem dopadla takto, si musím říct, jak jsem byla blbá, že jsem se neměla ráda taková, jako jsem byla.. Je na čase to změnit ! Věřit si, protože když by si člověk nevěřil, pořád by se mu nevedlo...
Jako tlustá vnímám prostředí kolem sebe. Lidé tady nejsou tak "otevření", jako v USA.. oni na obézní lidé vyloženě "chrochtají", my jsme "tichý" národ, tady dáváme lidem svý názory nenávistnýma očima, diskriminací nebo pomluvy za zády. Stalo se mi třeba, že jsem někam přijela a když mě uviděli, hned dali na srozuměnou očima, co si o mě myslí - "tahle, že by zvládla celodenní práci? Ta bude určitě líná!". Nebo když jsem viděla jak jdou spolužačky na oběd a já se chtěla přidat, jedna mi to také řekla očima, který nikdy neměla zlý, ale řekla "Cože?? Ne, ty s námi nesmíš, stydíme se za tebe!"... jsou věci, který člověk odhadne očima a nemusí se už ptát.. nebo se tu pravdu stejně přímo nedozví...
Já nevím, jestli je to jen o mě, protože už jsem četla komentáře jak někdo se 120kg a víc žije plnohodnotný život s dětmi, chlapem a super sexem, ale já mám pocit, jako kdybych byla jako feťačka. Bez přízně rodiny - padá hodně často slovo "myla by jsi něco dělat, podívej se, jak vypadáš!", skoro bez přátel protože někdo se se mnou stydí jít do společnosti, nebo mě tam vezme ale lidé kolem mě snášejí jenm proto, že mám sebou krásnou kámošku nebo jen ta představa, že by šli nakupovat nebo jen po ulici ... , také bez partnera protože v mém okolí kluci chtěj opravdu jen ty štíhlé nebo normální hezkou holku, nikdo nechce takovou prasatici a pokud někdo projeví zájem, tak to je buď zoufalec, sexuální loudič, stařík nebo cigán... já ale nemám povahu "smířit se s tím co se nabízí", né že bych koukala po krasavcích, ale smířit se s nějakým, který za to nestojí...
Nakonec člověk opravdu živoří.. moc ven nechodí, protože jako kdyby cítil ty pohledy druhých, ztratí koníček, protože tam je vysoká váha na obtíž a uchílí se k tomu jídlu, já přes den moc nejím ale večer, to se mi honí myšlenky jako - co bude dál s mým životem ? Nemohla jsem na nic přijít, takže jsem se najedla do syta a až pak jsem usla.. to jídlo nejspíš opravdu uklidňuje.... Takže TĚŠÍM SE.. skoro ty dny do první konzultace odpočítávám:)
Už vím, co se mi vrátí, až sundám 40 kg - zájmy (koně a plavání), rodinný klid a žádné hádky o tom, že jsem taková, jakou mě neradi vidí, nebudu se v noci přecpávat, protože budu sytá po malých porcích jídla, nebudu večer přemýšlet o tom, zda si hodit lano protože už nevím, jak bych zhubla ! Chodit do společnosti a nevyčnívat ! Oblékat si to, co se mi líbí a nesmířit se s tím si oblékat jiný např. kalhoty, který se mi tolik nelíbí nebo vůbec... a můžu pokračovat dál. Nevěřím v boha, ale už teď mám svou víru, a to víru v sama sebe, kterou sem dříve neměla ! Žádný sebevražedný myšlenky...