bossiceHolky, je to ale hanba, se tu s tím veřejně producírovat...rozhodně bych nechtěla odradit lidičky, co se pro band rozhodli, protože já jsem si ho jakž takž skoro celé 3 roky chválila. Pár problémů bylo, ale to jsem brala jako daň za shozená kila, ale když jsem dospěla do stavu, kdy už nešlo vůbec shodit nabraná kila ("díky" nemoci a dlouhodobému užívání ATB) a navíc si prstýnek nasál okolní tekutinu a pěkně mi zaškrtil žaludek a já nemohla už ani se kloudně napít, o jídle nemluvě, věčné dávení, slinění, žízeň mě donutily si nechat "odpustit". Ulevilo se mi natolik, že teď už mi překáží jen vetřelec (rozuměj port), jinak plná spokojenost. Můžu si dát masíčko, syrovou zeleninu, ovoce, chleba...no prostě paráda a štěstí. Můžu teď to, co pro mne bylo 3 roky tabu nebo co jsem mohla jen uždibovat a ještě s hrůzou, co nastane, jestli to polknu či ne.
Vím, že se opakuju, ale to kvůli nováčkům, kteří by sem zavítali a byli rozrušení selháním bandáže. Je to asi taky selhání nás, bojovnic (vím, že ne u všech). Nic není černobílé.
Stálo by možná za úvahu, že by sem každá napsala "svůj příběh". Kdo bude tohle číst, tak si musí uvědomit, že zde jsou "padlé bojovnice", že je ale velká hromada těch úspěšných a bezproblémových. A Ti tedy nemají potřebu si tu stýskat. Těm fandím. Taky jsem mezi ně patřila.
=========================================================================
bossiceA L L vidím, že se nově založené téma ujalo a dostávám prostřednictvím SZ dotazy, jak to bylo a je s mnou, tak sem mrsknu příspěvek, který jsem zjara psala veřejně Jeníkovi a pak jen dodatek. Aby to bylo ucelené.
Když jsem spekulovala o tom, že na nějakou operaci půjdu, vážila jsem 125 kg. Hledala jsem na netu a objevila tohle fórum. Četla jsem ho několik týdnů, možná měsíců, než jsem na opku šla. Takže jsem už věděla, jak se budu stravovat po operaci a najela jsem na trochu podobný režim a dala dolů 9 kg, ještě, než jsem šla na konzultaci. Dostala jsem termín a doporučení, že bych se měla snažit do opky dát ještě dolů. Povedlo se dalších 9 kg. Na operaci jsem se nesmírně těšila, vybruslila z ní hladce a bez nejmenších komplikací. Po operaci jsem nehubla tak rapidně, jako třeba kamarádka, protože už jsem prakticky ten pooperační režim držela už dřív a tělo bylo na něj navyklé. Ale hubla jsem slušně půl roku bez nějakých větších potíží. Na prvním doplnění jsem byla asi za 10 týdnů, ale omezení nic moc. Pak ještě za několik měsíců druhé doplnění, to už jsem trochu cítila, byl to nejvyšší čas, protože váha se mi zastavila. Paradoxně jsem asi 3 kg přibrala, protože jsem po doplnění do sebe dostala opravdu mnohem méně a tělo si začalo ukládat z toho mála. Do pár týdnů jsem to dala dolů, pak ještě asi 2 kg a pak zase nic. Za další celý rok jsem dala dolů už jen pár kilíček, ale makačka to byla děsná. Stačilo se chvíli přestat hlídat a hned to lezlo nahoru. Před rokem jsem byla na třetím a posledním doplnění, to už jsem omezení opravdu cítila a cítím doteď. Paradoxně jsem opět přibrala, celá 4 kg. Je jasný, že bych do sebe dostala mnohem víc, ale hlídám si to. Nevážím, neodměřuju, už to mám "v oku". Když jsem si to zkusmo občas zvážila, tak u některých jídel dám třeba polovičku hmotnosti, kterou bych mohla. Ale já už jsem stará, takže metabolismus dosti líný, který mi ještě víc zpomalují léky na psychiku a pak taky mě zlobí štítná žláza a za další jsem ještě pohybově (ha, možná i intelektuálně) omezená, to víš, v mém věku už nějaké artrózy, páteř, porucha rovnováhy...to je ložený, že nemůžu skotačit jako mladice a občas jsem ráda, že "lezu".
Momentálně mám o 2 kg víc, než před rokem a půl. A co se v tom mezidobí událo? Na podzim 2009 jsem měla 81. Pak byly Vánoce, takže jak jinak, než asi 3 kila nahoru. Shozeno.3. doplnění, 4 nahoru. Shozeno. Začátkem léta borelióza a růže, 5 týdnů klid a po celou dobu ATB, tudíž 5 kg nahoře. Shozeno. Koncem léta předepsané hormony na štítnou žlázu. 5 kg nahoře. Shozeno. Vánoce, 2 kg nahoře. Shozeno. Takže zase na svých 81. No a před časem se mi tak rozsypala páteř, že jsem se nemohla moc pohybovat a 2 kila nahoru. Proto na metříku teď mám místo berušky tu rakvičku se smrťáčkem a bude tam do té doby, dokud zase nebudu na svých. Už to jde strašně těžce, zkoušela jsem 3 týdny skorohladovku a výsledek byl mínus jedno kilo a za dva dny bylo zpět. Takže jak Ti psala Rendy, je to boj. Čas od času zkouším, čím bych ještě pošťouchla metabolismus, ale nedaří se mi to. Je to těžký, myslím, že míň jíst už nemůžu a přidat pohybovou aktivitu taky moc ne.
Ovšem důležitý je, že se cítím dobře. (tedy krom toho vzteku, že jsem nedokázala víc) Ztratila se mi lupénka, zmizel vysoký krevní tlak, přestaly návaly a pocení a hlavně funění. Jasně, potřebovala bych dát ještě něco dolů, ale když to nejde, tak to nejde. Snahu mám a nic nevzdávám. Sice už mám za sebou ty 2 roky, po které prý dojíždí efekt operace, ale fakt se upínám k číslu 79, už jen proto, že to líp vypadá, ta sedmička na začátku váhy. Původně jsem si představovala, že bych mohla shodit mnohem víc (během několika let přechodu jsem přibrala 66 kg!), ale díky aspoň za tuhle váhu. Taky jsem si uvědomila ke konci hubnutí, že v mém věku se už každé kilo dolů promítne na vráskách a rosolu, volné kůži...no co Ti budu vykládat.
Ty, jako mužský, pojedeš s váhou dolů mnohem rychleji a mnohem víc shodíš. U nás znám pána, co dal dolů za 2 nebo 3 roky přes 70 kg. Já jsem shodila tak slabý průměr. Zkrátka někomu se daří víc, někomu míň. Je to ovlivněno mnoha skutečnostmi. Zhubnout - to celkem jde, ale pak si tu váhu udržet, to vyžaduje mnohem větší úsilí. Ale každému rozumnému člověku záleží na tom, aby nepřibíral, tak se snaží. Pravda, někdo to vzdá, ale je to velká škoda, což pak pozná na svém zdraví. Začnou se vracet nemoce.
No a ještě, proč jsem šla na bandáž? V té době, kdy jsem na opku šla, byla pro mě nabídka prstýnek nebo tubulizace. Volila jsem prstýnek, vzhledem ke svému věku a možnosti vyndání. Kdyby se mi vůbec nedařilo, nezhubla nebo po zhubnutí zase přibrala, mám tu ještě v záloze tubu, ale k tomu se rozhodně propracovat nechci, protože bych musela nabýt dalších moc kil, aby mi vyšlo BMI k operaci a když si tohle představím, tak mě jímá hrůza a radši odložím talíř.
Tak nevím, jestli jsem to napsala jakžtakž srozumitelně. Jen dodávám, že každá operace je jen pomůcka a záleží opravdu pak na ukázněnosti. Jasně, někomu některý druh operace nepomůže a musí zvolit pak reoperaci, ale to už bývá třeba kvůli poruše metabolismu či jinému onemocnění.
Když to shrnu celkově, extra potíže s prstýnkem nemám, nezvracím, nedávím se, o portu vím, ale přijala jsem ho. Občas se mi sekne jídlo v jícnu, ale to se stane někdy každému. A nejen u prstýnku. A za velkou výhodu považuju to, že můžu bez problémů vypít kolik chci, samozřejmě ne tu půlhodinu či hodinu po jídle. Ale pak naráz do sebe obrátit třeba celou sklenku, hned to proteče dolů, takže mi to nemůže udělat paseku v podobě roztažení horního žaludku. Taky jsem zvyklá se napít hodně těsně před jídlem, takže pak vydržet hodinu není problém. Takže žízeň můžu uhasit vždy, jen horší to je s hladem, to je můj věčný souputník. Ale i na ten si člověk zvykne. Není ovšem pravidlo, že každý má při bandáži hlad. Já ho mám asi proto, že díky omezení pohybu musím snižovat příjem. Ty určitě budeš vše zvládat mnohem líp. Tedy v případě, že na tenhle typ operace půjdeš. Každý si musí zvolit sám a nemá si nechat od nikoho radit. Je dobře, že si děláš "průzkum". Tak přeju, aby ses rozhodl tak, aby Ti vyšlo vše dobře, báječně jsi hubnul a byl spokojený. Hodně štěstí!
No a od toho března se to změnilo.
V květnu jsem, opět jako vloni, chytila boreliozu, brala jsem 5 týdnů antibiotika. Nebylo mi vůbec dobře, tak jsem většinu času proležela a tudíž i přibrala. Klíště na mě přeneslo ještě nějakou další infekci, která mi vlezla do ledvin a já jsem byla celá zavodněná, asi i v břišní dutině...kroužek s největší pravděpodobností začal nabobtnávat a nasávat okolní vlhkost a tím čím dál víc zaškrcovat bandáž. Takže jsem týdny nemohla jíst, blindila a přibývala na váze. Všechno jídlo se mi sekalo v krku, nakonec jsem už nemohla ani pít. Trvalo to několik týdnů, než jsem uznala, že to takhle dál nejde a kvačila k dokotorovi, aby mi odpustil. Odebral 3 ml. Mohla jsem hned odpoledne začít trochu jíst. Dostala jsem nařízeno, že mám jíst opak toho, co doposud po ty 3 roky. Takže teď můžu maso, můžu syrovou zeleninu, můžu ovoce a i chleba. Abych vyrovnala ten letitý deficit, kdy jsem byla na všelijakých prapodivných jídlech, převážně na mléčných. Váha trošku vylezla, ale už stojí. Takže jsem teď v mezidobí, kdy přesně nevím, jak bude tělo dál reagovat, ale nadváhu mám ještě 25 kg. Musím to ale časem řešit. Teď si s tím hlavu nelámu, jsem šťastná a spokojená, že spolknu skoro všechno. Pravda, hlídám si to, takže žádné obžerství se moc nekoná, nejvíc ze všeho si vychutnávám maso a zeleninu.
Tím, že jsem šla včas na odpuštění bandu, jsem určitě předešla jeho sklouznutí či jinému nekalému problému.
===================================================================
bossiceJeníku díky za podporu, s odvodněním jsem to už dávno vyřešila...jisté zkušenosti mám a nemusela jsem ani nasazovat prášky, stačily potravinové doplňky a byliny. Krom borelií na mě ty klíšťoví parchanti přenesli i nějaké další viry, které mi řádili v ledvinách. Ale už je dobře. Jen ta váha prostě se nemíní hnout dolů. Už jsem zkoušela všechno možné, ale nic. Tentokrát to asi už vzdám.
Problém je v tom, že můj strach z opětovného doplnění je tak velký, že do toho rozhodně nepůjdu. Mám kamarádku, které stejné problémy začaly přesně po 4 letech od voperování bandu a teď poslední 2 roky se jen trápí. Hadička jí taky začala nasávat okolní vlhkost, až se ji kroužek zaškrtil a bandáž jí sklouzla až dolů pod žaludek a ten byl celý nad kroužkem. Takže ji museli otevřít a kroužek reponovat. Žaludek byl tak podrážděný, že jí dlouho nemohli kroužek doplnit, když k tomu konečně došlo, tak za nedlouhý čas opět měla band zaškrcený...takže opět odpustit a takhle to má pořád dokola. Váhu šup sem a šup tam v rozmezí až 30 kg. A asi před 3 měsíci jsem se setkala v čekárně s paní, která má stejný problém a chodí zásadně jen na odpouštění. Takže zřejmě bude závada v hadičce. Asi nabobtnává a nasává okolní vlhkost. Naproti tomu znám pacošky, co jim naopak neustále doplňují, protože hadička je propustná a roztok se jim vytrácí. Je to zajímavé, ale je to tak. Někomu hadička nasává, jinému roztok propouští ven. Ještě to doktoři vysvětlit neumí. Prostě taková je skutečnost. Možná záleží na kvalitě hmoty, ze které hadička je, možná záleží na břišním prostředí...možná na něčem úplně jiném, jak píšu, doktoři ještě nevědí.
Zkrátka se už bandáže bojím. Doplnit si rozhodně nedám, tuším, že by mi nastaly stejné problémy. Navíc mě začal víc zlobit port, vypadá to, že se mi vedle něj něco klube, doufám, že to nebude píštěl (častý problém), vylézá mi to dost napovrch, je to zarudlý, červený a svědí příšerně. Zatím jsem to řešila ibalginem a studeným obkladem a za 3 dny to přešlo. Už několikrát. Kdo ví, co tam vlastně dříme, na rtg nebylo nic, ale to jsem ten problém zrovna neměla.
Musím to začít řešit a uvažuji vážně o reoperaci. Když jsem teď měla tu pohmožděnou hnátu a nemohla chodit, jen jsem se táhla jak lemra, uvědomila jsem si, kolik kilo nadváhy s sebou ještě pořád vláčím. Je tom, prosím, nejméně 25. A moje problémy s páteří, klouby a hlavně zhroucenou nožní klenbou...každý kilo navíc mě drtí, každý krok víc bolí a ráno lezu z postele jak chromajzl. Jak jsi trefně nedávno dodal, že chceš být ještě "schopný táta" pro svou dceru, tak já zase chci být "aspoň trochu zachovalá" pro vnoučata, i když synátoři mají prý ještě dost času. Ani ženit se ještě nemíní. A až se rozhoupou, tak já potřebuju být aspoň natolik schopná, abych mohla vyrazit s kočárkem a nemusela se u toho podpírat francouzskou holí.
Prostě jsem si přestala věřit, už nedoufám, že bych s bandem dokázala tu horu sádla shodit. Mám tedy kroužek volný, ale váha stojí. Nahoru to nejde. Ač přiznávám, že si občas přilepším, třeba takové šunkenflekle...ó, to byla lahůdka. A já jsem je bez problémů spolkla! Popravdě řečeno, chtěla bych bandáž vyndat, manža mi už dávno říká, že pokud si ji nedám vyoperovat, že mi ji jednou ze spaní vyrve a bude pokoj. Už se na mě totiž nemohl dívat, pořád mě hlídal, jestli se zase dávím, dusím či blinkám na záchodě. Když už jsem na tom byla tak, že jsem si u stolu v kuchyni dala vodu a s pátým lokem letěla nad dřez, tak se tak rozčílil, že když už nemůžu ani vodu, že s tím musím něco rychle dělat, nebo bude zle. Teda zle až tak, že mě násilím dotáhne k doktorovi
. Takže jsem nakonec šla mimo ordinační hodiny a bylo mi odpuštěno a "odpuštěno". Mám jíst to, co jsem 3 roky nemohla, tj. kvalitní maso, syrovou zeleninu, ovoce a chleba, abych si vyrovnala deficity....a jsem šťastná a vrním si blahem, nikdo mě už nedrží trvale pod krkem a neškrtí. Sice tam mírný pocit tohoto ještě mám, ale to dělá ta zvětšená štítka s uzlíkama. Ale žaludek se mi zklidňuje a každý den objevuji nové jídlo, které jsem si dřív netroufla vzít.
Moje obvodní lékařka mi band ex doporučila, už měsíce mám průjmy, všechny orgány v pořádku, problém by snad mohl být i v té bandáži. Žaludek může být stresován tím páskem a stres z něj se může přenášet do celého trávícího traktu. Už není moc možností, jaký lék či doplněk si ještě vyzkoušet, zkrátka nezabírá nic.
Jeníku, moc Ti držím, palce, aby Tě podobné problémy nikdy nepotkaly. Ještě vloni jsem kroutila hlavou nad problémy některých bandážnic, letos už jim rozumím. Jo a taky jsem potkala jednoho neúspěšného bandážníka. Ten chodí stále na doplnění a pocit nasycení ne a ne se dostavit. Což Tvůj případ evidentně není. Tobě se daří a navíc máš tu velkou výhodu, že můžeš pěstovat sport. Pro mne je tabu i delší procházka. Páteř v kýblu a je to neoperabilní, něco získané prací, něco přetěžováním páteře, něco vrozená vada a taky púrazový stav. Takže já nemůžu ani plavat
, nejen kvůli páteři, ale i kvůli poruše rovnováhy atd. atd. atd......ale v podstatě jsem zdravá.