Ahoj lidičkové, Je to přes 3 měsíce, co jsem byla na operaci a můj stav se od minula trochu zlepšil. Bohužel není to 100%. Díky nedostatku pitného režimu a dlouhodobému zvracení (trvalo to téměř 2 měsíce) jsem stále slabá, mám nízký tlak a jsem pořád na nemocenské. Bohužel se to podepsalo i na mé psychice. Před operací jsem v tom viděla spásu, ale teď je to pro mě zátěž, která mě deptá. Jím už vcelku normální stravu, ale vypiju jen 0,5-1l vody. Rozhodla jsem se, že si to nechám odstranit. Mám i termín reoperace. Ale pořád bojuju sama se sebou. Někdy je mi dobře, že bych se i rozeběhla a tak si říkám, jestli to není škoda, že bych tomu měla dát ještě čas a že se to zlepší. Taky se děsím, že odstraněním se dostanu nad váhu před operací. Mluvila jsem se slečnou z výzkumu a říkala, že mají více pacientů, kterým to tělo odmítá. Byla jsem na operaci s mamkou, ale ona má jiný typ. Pořád mě přemlouvá, ať si to nechám. Já se ale bojím, že se to nikdy nezlepší. Připadám si jako Šípková Růženka. Chtěla jsem jezdit na kole, chodit plavat, tančit, chtěla jsem si koupit kolečkové brusle... a mám z toho akorát blbý pocit plný výčitek, že jsem na tu operaci šla. Nemůžu nikam na dlouho odejít nebo dělat namáhavější činnost, protože jsem hned unavená, motá se mi hlava a chce se mi zvracet. Takhle jsem to rozhodně nechtěla. Navíc mě dnes máti moc nepotěšila - řekla mi o jedné slečně, které se tento stav ustálil až ROK po operaci. Musím chodit do práce vydělávat, musím žít i mimo 4 zdi domova!!! Nechci čekat, že možná za rok to bude lepší. Co když nebude? Nevím, co mám dělat...
_________________ 13.3.2012 plikace žaludku při 115 kg v OV-Vítkovicích doc.MUDr.Holéczy,CSc. Pořád si říkám, jestli jsem udělala dobře, ale pohled na váhu mě uklidňuje
|