Takže "veselé historky z natáč.....houbeles, z pobytu v nemocnici". Konečně jsem se k tomu dohrabala.
Nástup v den operace ráno - zvolila jsem klasickou cestu příjmu, která však proběhla trochu neklasicky a zmateně. To je tak, když se nenastoupí den před operací, ale až v den operace.
Hlásím se na ambulanci chirurgie, že jdu na příjem....prý to asi těžko, nic tu o vás nemáme. Povídám, že jdu tedy do přijímací kanceláře, ať mi dají příjmové papíry. Nene, my si pěkně zavoláme nahoru na lůžkový, jestli opravdu vás čekají. Tak jo. Můžete dál do přijímací kanceláře. Čekám. Ťukám na dveře. Buším na dveře. Nic, nahoře nesvítí "čekejte prosím", tak se vracím o 3 kroky a táži se u pokladny, zda vůbec v té kanceláři někdo je. Prý musíte zaťukat. Pokrčení ramen. Vzdávám to a mažu nahoru na lůžkový, jelikož mi zbývá málo času na přípravu na sál. A na sesterně další překvapení...mno, my Vás nemáme kam dát. Po chvíli dohadování, co se mnou, manžu pro jistotu posílám už do práce, bágl mi háže naproti k Vlčici na nadstandard, aby o něj ty rojící se lidičky nezakopávali. Zase čekám. Opravdu, nemáme pro Vás postel. Do rána se to všechno zaplnilo. Tak jedině, že půjdete rovnou na ARO. Tssssssssss, to se mi teda nechce, navíc "nosič" je už v tahu. Tak povídám, že než se dohodnou, počkám u Vlčice na nadstandardu, abych na chodbě nepřekážela, ale spíš si nechci připadat jako chudý příbuzný...jedna sestřička hlásí vtipně, že je volná koupelna. Nejspíš to byla zlomyslnost, páč tam se předtím drhnula bezdomovkyně, zavšivená a zablešená. Jo.
Takže tvrdnu u Vlčice...která už tu pobíhá, že vše ruší a jde domů, kroky už k tomu dávno podniká, jen u ní ještě nebyli doktoři. Ti přikračují za chvíli, mně zas vyšupují na chodbu...takže Vlčice jde domů a já se deru o její nadstandard, ač jsem původně chtěla korunky ušetřit. Na lízátka, jak jinak. Takhle ale dostanete všichni jen špejli
.
Takže během minuty vyplňuji dotazník, podepisuji souhlas, přestrojuji a ležím, honem honem pupík, kanylu...nedaří se, tak bez ní rovnou na sál. Nestačím se ani řádně nadechnout, natož vybalit. Pokoj opouštím v chaotickém stavu, sestry zamykají a klíč berou k sobě-----------a pauzička, prosím.
Probuzení na ARO bylo teda krušný, narkóza mi rozjela poruchy rovnováhy (moje letité...porucha vestibulárního aparátu a orthostatické potíže), takže k tomu logicky patří pocit na zvracení...lekla jsem se, že to začínají být přesně stejné příznaky, jaké jsem měla ve svých 33 letech, když mě zastihla embolie s krvácením do mozku. Tím pádem mě rozrušil strach a rozjel se úzkostný syndrom mé depresívní choroby...navíc jsem nedostala na ty nervy svoje léky, asi ani nešly kombinovat s narkozou. Horkost, klepavka, nemožnost dýchání, mluvení, stále náhubek a příkazy dýchejte...až do druhého dne, cesta na vozíčku k rtg...jsem myslela, že chcípnu, musela jsem pořád prosit, aby jela pomalu a zastavovala...výtah...další hrůza, na rtg museli čekat, až mi zabere v pořadí už několikátá injekce proti dávení...no a teprve, když jsem sklůtla kontrastní látku, udělalo se mi líp. Takže cesta zpět na ARO už byla hlemýždím sunutím, neb jsem asi vyděsila sestru, pořád se mě ptala, co má dělat, aby mě to přešlo....nic, jen vše pomalu a klidně, aby se to se mnou nehoupalo a mohla jsem upřít zrak na jedno místo. No na ARO znovu náhubek a prý dýchejte jak o život, neb s takhle nízkou saturací si Vás tu budeme muset nechat. Tak jsem lokala jak kapr. Kdo by tam chtěl dál v tom šrumci zůstávat? ...přišla vizita, sestra nenápadně sundala náhubek, doktor řekl tak dobrý, budete moci na svůj pokoj. Hurá. (pozn. autora - všimněte si, že ten hnusný úsek píšu v čase minulém, tudíž zapomenuto...)
Jízda na posteli mi zase zvedá kufřík a motanice opět báječná. No ale to byl jen kousek, takže zdárně překonávám,. No a ejhle, stojíme s postelí před mým pokojem a....no co myslíte? Nemůžou najít klíč. Báječný, ale mně je to celkem jedno, hlavně, že už stojí postel a nikde se mnou nešurujou. Tak se hledá klíč. Prý ho nejspíš máte ve své kabelce a kam jste ho dala? Chtěla jsem říct - hledejte, šmudlinky - ale říkám, že klíč mi nedaly, ale ať si mě klidně prošacujou. No klíč stále nikde. Tak hledají v pláštích sester a koná se všeobecná poptávka. Nakonec se klíč někde vynořuje, ani nevím kde, hlavně, že prý byl na očích. Parkuji konečně ve svém nadstandardu a nazdááár, snad si už odpočinu. A kruciš, žádné lebedění nebude, překáží kabelka a prudí kapačka. Atd..............
A teď nastává čas, kdy bych měla někomu napsat SMSku, odpovědět či zavolat. Ale co to? Ruce neposlouchají, na displeji telefonu se mi i přes brýle nedaří srovnat písmena. Tak to vzdávám. Tímto se omlouvám všem, kteří čekali a nedočkali se.
Po pár dnech jsem dostala povolení špacírovat po chodbě, šlo to, tak jsem vybrala poslední kapačku a v sobotu ráno domů, už jsem nemohla vydržet tu nemožnou postel. S sebou jsem měla své 2 pomocné polštářky, ale prostě znáte to, svoje postel je svoje postel. Vrátila jsem se domů, přestrojila do noční košile a hnedky se šla laskat se svoji měkkoučkou postýlkou a hned chrupkala. Ó, to byla slast!
_________________
60 let,skvělý manžel,2 synátoři,v klimakteriu + 66 kg,bandáž 7/2008 při 107 MUDr. Hrubý,Panochova nemocnice Turnov, úbytek na 81,problémy s prstýnkem, fik band ex + tubu 1.11. při 91...
6.11.2013 abdominoplastika Brno, oprava abda MUDr. Hrubý 22.10.2014
Přihlásit se
Registrovat
BandingKlub.cz
FAQ
Hledat
. super , že ti to tak vyšlo. a kilečká ti už pekne odchádzajú 
, super . 
, ide ti to super ! 
, niekto poverčivý by to asi vzdal a utiekol . 
a ty jsi ještě skoro neměla kde hlavu složit 
