ahoj, nevím, jestli to tu někdo ještě sleduje, ale nedá mi to nenapsat.. aspoň pro klid na duši
v roce 2009 jsem ve věku 22 let šla na bypass. váha sice byla vysoká (140 kg), ale jinak jsem zatím neměla sebemenší problémy.. asi to byla lenost, vidina snadného zhubnutí nebo nevím
ale na doporučení paní doktorky .. jsem operaci podstoupila. a dodneška lituju..
odzačátku mám průjmy, rozjela se mi alergie na kravskou bílkovinu (nemůžu nic mléčného) a velmi často mě trápí nesnesitelné bolesti břicha. avšak podle doktorů v nemocnici ... je vše v pořádku.
teď je mi 27, mám téměř čtyřleté dítě, žiju s ním sama, jsem bez práce (už jste slyšeli o práci, kde by tolerovali někdy až velmi časté běhání na záchod?) a moje psychika se rovná člověku stojícímu na mostě s odhodláním skočit. drží mě už jen syn, jehož tatínek nás opustil právě kvůli mojí měnící se povaze - z veselé holky v hromádku neštěstí.
nejhorší je, že jsem za první rok zhubla 63 kg, pak jsem ovšem otěhotněla a bohužel jsem se nechala vystrašit mojí gynekoložkou, když jsem v sedmém měsíci byla o 7 kg chudší, než na začátku těhotenství. kdo by nezačal jíst víc než je třeba, když vám řeknou, že zabíjíte svoje dítě?
tím se problémy ještě zhoršily. přesto se mi mozek nastartoval na autodestrukci a já v situacích, kdy je mi nejvíc špatně, mám největší hlad..
takže mi řekněte.. má tenhle život smysl? jestli jste to dočetli až sem, tak vás obdivuji.
všem přeji ty nejlepší výsledky a hlavně žádné komplikace. ahoj