Tak mám chvilku času, tak taky přispěji svou troškou do mlýna ….
12.9. příjem v Mostišti do 11 hod. Starší dcera je ve škole, malá má teprve 2, nemá ji kdo hlídat … nedá se nic dělat musí jet taky. Manželovi to samozřejmě vůbec nepasuje, do Mostiště je to něco přes hodinu cesty, je nervozni, stále spěchá a neustále telefonuje. Do toho za Brnem zácpa , zdržení asi půl hodiny, jedeme krokem . Prcek celou dobu v autě řve … říkám si, jak to pěkně začíná. Na příjmu mne berou hned, vyplním dva dotazníky a mám čekat na chodbě, než pro mne někdo příjde. Sedím, resp. lítám tam za malou … manžel telefonuje … všímám si paní silnější postavy, jak jde taky na příjem. Je moc sympatická, tajně doufám, že spolu budeme na pokoji. Půl hodiny uběhla, můj už to nevydržel, dává mi pusu a letí do práce. Prosím ho, ať jede opatrně a za jízdy netelefonuje . Za chvilku vychází sestra a vede mne na oddělení , tam podstatě příjem znovu. Dívám se na zeď, kde už jsou na nástěnce rozepsané pokoje, na jednom pokoji 4 ženy, já jsem psaná na pokoj č. 8 sama. …. Asi to mělo něco do sebe, že jsem si zamluvila ten nadstandard. Pokoj byl nádherný, úplně nový, tv na zdi. Byl to pokoj pro tři a já tam byla sama. Jinak , ráno jsem snídala o půl osmé a v nemce už mi nic nedali … takže jsem celý den umírala hlady. Respektive kolem čtvrté jsem to už nevydržela a rozdělala jsem jednu z čokolád, co jsem měla nachystané pro sestřičky. Jinak samozřejmě už při příjmu sestry dostaly první várku pozorností, tj. dvě Illy kávy a dvě bonboniéry. Jinak celej den nic, sem tam nějaký prášek, injekce, objevil se doktor Šimoník i anesteziolog. Lékaři tam neustále spěchají a ni se jich nestačíte na nic zeptat. Sestry jsou tam zlaté.
13.9. ráno budíček o půl šesté … uklízečka , ale já se nedám a vstávám až kolem půl osmé... rychle sprcha, nachystat věci na jipku … telefon, kartáček atd. TO už přišly sestřičky, obvazují mi nohy. Okolo půl deváte mne vezou na sál, ležím na lehátku, nahá, přikrytá jen plachtou. Vezou mne dvě sestry, přiletí třetí … nevím jestli sestra nebo uklízečka a křičí za náma do výtahu, že máme další příjem a neví kam ho dát a že není možný aby byl někdo na pokoji sám a jiní po šesti. To se mne celkem dotklo. Zvedla jsem se z lehátka a říkám jí, že jsem se nikoho neprosila, abych byla sama, a že tam klidně budu mít ráda tu paní co jde na stejnou operaci jak já. Ona se omlouvá, že to tak nemyslela a nebylo to na mne a prý ať si nedělám starosti, že ona už to nějak vyřeší.
No na sále dostávám injekci a pamatuji si jen že se nemůžu vůbec nadechnout a mávám rukama že nemůžu dýchat. Nevím co to bylo dodnes …
Probuzení na jipce opět nic moc, moc si to nepamatuji, ale opět nějaký záchvat, panika, hrozná zima, dávají mi další peřinu. Co se týče operace nevím, pouze jsem zaslechla, že jsem se na sále počurala a něco že mne museli intubovat. Nevím Třikrát jsem se ptala a nic jsem se nedozvěděla, že prý vše vpořádku. Jinak den na jipce opravdu opruz, těžce jsem nesla tu sondu v nose, neustále mne dráždila a já zvracela, respektive dávila se. Na sestřičku co mi říkala , že to musím vydržet už jsem byla háklivá. Nedala jsem se a celou dobu chtěla něco od bolesti a proti zvracení. No nakonec jsem to nějak přežila, ale ten den jsem opravdu litovala …
14.9. Probuzení opět na jipce , noc celkem šla, dozvídám se, že hadičku budu mít asi do oběda, myslím si, že už to nepřežiju. Naštěstí už nezvracím. Převáží mne na můj pokoj , kde už na mne čeká moje kámoška tubu z jipky. Petra je super, máme stejně staré dítka, tak nám huby pořád jedou. Dodnes si píšeme a už se těším až se jednou štíhlé jak laňky sejdeme. Dostávám kapačky a léky od bolesti. Asi v 10 mi sundali ten zázrak z nosu a dost se mi ulevilo. Jelikož jsem byla i zacévkovaná, tak mi vytáhli i další hadičku, abych si mohla chodit na wc, párkrát jsem se prošla a sundali i obvazy z nohou. Už je mi fajn, večer přijel manžel, uklidnil mne, že doma je taky vše ok … tak jsem byla vklidu.
15.9. Sobota nic zajímavého, stále mám dren a musím na něj myslet, když jdu na toaletu. Jsem hrozně učuraná, zdá se mi že chodím pořád. Kapačku už nemám, dostala jsem první hrnek čaje, jeden na den. Stačí mi to , ani ho nedopiju. Ale čurat chodím pořád. Chvilkami pospávám, dívám se na telku, vytahuju tablet. Večer dávám první sprchu.
16.9. Neděle už o ničem, ráno mi vytáhli drén ( Peťce ho nevytáhli, tak se jí pobyt o den prodloužil) . Hned po té sprcha a umyté vlásky. Cítím se výborně, dokonce ležím na břichu. Mám vypít litr čaje. A musím se pochválit dala jsem to.
17.9. Ráno vyndali Peťce drén a tak jsme se šly zvážit. Každá máme dole 6 kilo a radost velikou. V 10 hodin ráno už sedím s manželem a naší nejmenší princeznou v autě. Samozřejmě jsem se se všemi patřičně rozloučila, sestřičky dostaly karton vína a doktor Šimoník taky. … Kvůli prohibici nic tvrdšího nešlo.
Jinak doma jsem ihned zapojena do toho kolotoče, protože jsem nikomu neřekla, že jdu na operaci, tak to ani jinak nešlo. Malá chodí naštěstí po obědě spinkat … tak jsem chodila s ní. Ale byl to pro mne opravdu záhul, po jakékkoliv činnosti jsem se cítila úplně vyřízená. Dnes už je mi skvěle , únava přešla a cítím se výborně.
Nemocnici v Mostišti mohu s klidným svědomím každému doporučit!!
_________________ [url=http://www.TickerFactory.com/weight-loss/wIdkOYO/] 13.9.2012 ... tubulizace, Mostiště - úžasný Mudr. Šimoník 33 let, manžel + dvě holky (2 a 8 let)
Naposledy upravil snehurka dne 04 říj 2012 07:26, celkově upraveno 3
|